Dobrodružná plavba na mořském kajaku kolem ostrovů Brač a Šolta
Další vyprávění celoživotního dobrodruha Jirky Činčery o letošní plavbě kolem chorvatských ostrovů Brač a Šolta, kterou absolvoval se svoji manželkou, krásnou Helenou, na skládacím mořském double kajaku vlastní konstrukce, který si i sám postavil.
Kam bychom letos v létě vyrazili na mořský kajak?
Uplynul další rok a my jsme začali plánovat naší letní dovolenou. Nebylo to složité, pojedeme opět pádlovat na moře, do Chorvatska. Máme to už mnohokrát vyzkoušené, a přece je to pokaždé trochu jiné dobrodružství. Chorvatské pobřeží je krásné, cesta není moc dlouhá a celkově tam jezdíme velmi rádi. Za ty roky našich cest jsme už obepluli skoro všechny velké chorvatské ostrovy a poznali i spoustu těch menších, či úplně maličkých. Také pevninské pobřeží jsme už skoro celé projeli, i když často jen autem. Posledním z velkých Chorvatských ostrovů, okolo kterého jsme se ještě neplavili, byl Brač. A popřípadě též sousedící Šolta. Jeden soused od nás doma, zanícený motorkář, pěl v hospodě na Brač velkou chválu a říkal, že je to nejkrásnější část Chorvatska co zná.
Vhodný termín na letošní dvoutýdenní dovolenou jsme našli v druhé půlce června až začátek července. Těsně před odjezdem se ale začala situace komplikovat. Přepadly nás nečekané zdravotní problémy a komplikace, které postihly naše rodiče. Helča vynaložila velké úsilí a spoustu času, aby dokázala zajistit vše potřebné pro zajištění zdravotního stavu a bezpečí její maminky. Chvíli to dokonce vypadalo, že na dovolenou ani nebudeme moct odjet. Nakonec se však Helče povedlo vše zařídit, a u toho ještě i dokázala zabalit vše potřebné na cestu a plavbu. Ještě že už v tom máme dobře zažitý systém.
Daleká a dlouhá cesta autem za dobrodružstvím
Vyjeli jsme jako obvykle ve čtvrtek v podvečer. Takto se většinou vyhneme velkým zácpám a zdržením na silnicích a dálnicích. Přespali jsme na dálničním odpočívadle někde v horách v Rakousku. Celá cesta opět proběhla bez zvláštních příhod a komplikací. V pátek, okolo páté odpoledne jsme dojeli do plánovaného místa příjezdu – starobylého města Omiš, kousek na jih od Splitu. Podle mapy je na zdejším pobřeží mnoho menších kempů, tak jsem předpokládal, že nebude problém s odstavením našeho auta v některém z nich. Skutečnost ale byla bohužel jiná. Zkusil jsem asi 6 míst a všude mně odmítli. Prý mají plno a málo místa. Nakonec jsme zkusili jediný velký kemp v okolí. A tam to bylo bez problémů. Dohodli jsme se s recepční na jedné noci ve stanu a následném zaparkování auta na 10 dní. Cena byla přijatelná, i když rozhodně ne nízká. Prostě ty kempy jsou v Chorvatsku skoro až nesmyslně drahý. Jiné řešení se ale nenabízelo. A tak jsme zaparkovali a šli si trochu protáhnout nohy a projít si alespoň kousek malebného městečka. Bohužel ale bylo plné lidí, a tak nás to dlouho nebavilo. Dali jsme si studené pivo z plechovky na lavičce u vodního kanálu a pomalu se vrátili do kempu k autu. Ještě krátká procházka po břehu v kempu a brzo jsme zalezli do spacáků. Únava po dlouhé cestě si vyžádala důkladný odpočinek.
Den 1. Konečně zase seakajak pod zadkem a vyrážíme směr Brač
Spali jsme dobře a tvrdě. Ani parta motorkářů, co někdy v noci přijela do kempu a parkovali hned vedle, nás nedokázala probudit. Že tam jsou, jsme zjistili až ráno. Ráno foukal dost silný vítr. Moře se bělalo zpěněnými vrcholky vln a po okolní silnici jezdili se zapnutými sirénami hasičský auta. Nakládali jsme a připravovali náš kajak na písečné pláži. Vítr nám ten písek zafoukával úplně všude. Nebylo to moc příjemný. Nízko nad mořem se válely divné mraky nebo mlha. Okolo poledne se vítr utišil natolik, že jsme se odvážili vyplout na přeplavbu na Brač. Je to cca 8–9 km daleko tak jsem byl sice opatrný, ale už jsme se moc těšili na moře. A naše očekávání se naplnilo, byla to krása. Svítilo sluníčko a moře bylo živé vlnami, které však ještě nevzbuzovali respekt, tím méně strach. Prostě velmi příjemná plavba.
V průběhu přeplavby jsme zjistili, že na horských svazích nad blízkou Makarskou riviérou hoří velký požár. To tedy byly ty divné mraky nad vodou, a to k němu se ráno sjížděli hasiči ze širokého okolí. V akci byly též 4 vodní bombardéry. Bylo vidět, že mají svoji činnost dokonale zmáknutou, předváděli i na dálku zajímavou show. Na Brači jsme přistáli na první pláži přímo z kurzu. Moc se nám ale nelíbila a po kratinkém odpočinku jsme pluli dál, teď již podél pobřeží.
Za chvilku se nám otevřel pohled na krásnou menší oblázkovou pláž. Na břehu stromy s řídkou travou pod nimi a stínem, a nikde nikdo. Úplný ráj. Na pláži byl ještě velký improvizovaný stůl, no co víc si přát. V moři tu bylo krásné šnorchlování a já se mohl za chvíli pochlubit slušným úlovkem hezkých mušlí. Stále nás ještě tížila únava po dlouhé cestě, tak jsme nikam nespěchali a dopřáli si dlouhou pauzu se spánkem na trávě ve stínu nízkých stromů. Poté jsme se rozhodli ujet dnes ještě kousek cesty podél pobřeží. Vítr byl ve směru naší plavby, tak jsme se řítili vpřed jak rozjetá lokomotiva. Z vody jsme viděli velký kamenolom, kde těží a zpracovávají menší, velké i opravdu obrovské kamenné bloky vyhledávané jadranské žuly.
Nad pevninou opět lítaly vodní bombardéry a dohašovali požár. Je to opravdu zajímavá a pěkná podívaná. V té době jsme již začali hledat místo k dnešnímu noclehu, ale žádná pláž nám nevyhovovala. Nakonec jsme z nedostatku jiných možností vzali zavděk členitou pláží na okraji malého prázdninového městečka. Lidi z pláže postupně odcházeli, ale rozfoukal se velmi silný vítr. Uvařili jsme si večeři v závětří velkého kamene, ale na spaní to dobré nebylo. Při pobíhání po pláži jsem si přes kroksu zapíchl do nohy zahozenou diabetickou jehlu. Fuj. Zjistil jsem, že nám teče pytlík s vínem. Sice jen malou dírkou ale stejně odhadem 3 dcl vína bylo pryč. Stan v tomhle větru stavět nešlo. Nakonec jsme zalezli na molo maličkého přístavu pro rybářské loďky, který byl schovaný za 1,5 m vysokou terénní vlnou. Tam ze začátku skoro nefoukalo. A tak na kamenném mole, bez stanu, přikryti jen celtou jsme strávili první noc na Brači. Bohužel vítr v noci zesílil natolik, že foukalo dost i v jinak dobře chráněném přístavu. A tak nám bylo chladno, celou noc nás budilo hučení větru a pleskání naší celty. Dnes napádlováno 20 km.
Den 2. Místní pohostinnost
Ráno se vítr naštěstí utišil. Udělali jsme si snídani, zabalili se a bez dalšího zdržování vypluli dál. Byla to opět příjemná plavba za mírného protivětru. Objeli jsme nejjižnější výběžek ostrova a za chvíli se zastavili na polední pauzu v široké zátoce, kde jsme opět využili stínu stromů. Přesně podle předpovědi se odpoledne rozfoukal protivítr a na moři se udělaly vlny. Samozřejmě také proti nám. Plavba se stala namáhavou, a tak jsme brzo začali hledat místo pro přespání. Zanedlouho jsme zajeli do prostorné zátoky, s nízkým trávníkem a menším stromem na jednom konci. U pláže stojí malý domek a u něj se pohyboval nějaký člověk. Helča měla obavy, abychom mu nelezli na jeho pozemek. On na nás ale hned po vystoupení z kajaku mával, ať k němu přijdeme na návštěvu. Pohostil nás vychlazeným pivem, pak ještě jedním, a nabízel, ať přespíme u něj v domku, že tam nikdo není. Ukázal nám kde co má, pochlubil se svým domkem, i když ve skutečnosti tedy nebylo čím. K večeru si sedl do svého člunu, posbíral odpadky v okolí a odjel domů. Chatu nám nechal otevřenou, ať si v lednici vychladíme pivo, popřípadě využijeme, co budeme chtít a máme prý se chovat jako doma. Tak jsme si postavili stan na dokonale rovném travnatém plácku před chatou a udělali si nezvyklé pohodlí. Do stanu jsme si dali matrace – kvalitní polstry z plážových lehátek a večer strávili u stolu. Pili jsme sice svoje víno, ale využili jsme nabídky a chladili jsme si ho velkým množstvím ledu z mrazáku. Bylo to velmi příjemné odpoledne a večer. Dnes napádlováno 16 km.
Den 3. Zlatni Rat
Je tu krásně a veškeré pro nás myslitelné pohodlí. Ráno jsem byl v pokušení zůstat zde celý den, využít nabízené pohostinnosti, a pokračovat v cestě až zítra. Helča mně ale celkem snadno přesvědčila, že poplujeme dál už dnes. Byla úplně klidná hladina a po pravé ruce jsme měli velmi hezké pobřeží. Hodně zeleně, spousta zátok a jen málo penzionů. Dopolední pauzu jsme si udělali kousek před velkým městem, velmi rušným prázdninovým letoviskem Bol. Byla to poslední klidná a úplně prázdná pláž před očekávaným mumrajem.
Nedaleko před námi jsme už jasně viděli vyhlášenou pláž Zlatni Rat. Je to nejznámější a údajně též nejhezčí pláž v Chorvatsku, dokonce jak všude hrdě psali – symbol Jadranu. Zastavili jsme hned u paty této písečné výspy, u půjčovny kajaků, a šli si ten unikát na vlastní oči prohlédnout. Písečná kosa o délce asi 300 m a šířce u paty asi 150 m. Všude spousta slunečníků, plážových barů, bufetů a atrakcí. Bylo ještě před hlavní turistickou sezónou, dopoledne, tedy určitě ještě na místní poměry malá návštěvnost ale lidí zde bylo i tak spousta. Prošli jsme si celou pláž tam a zpět, udělali si povinné foto a zkonstatovali, že nám to stačilo. Vrátili jsme se tedy k naší lodi a vypluli dál. Během naší nedlouhé prohlídky pláže hodně zesílil vítr a zvedli se vlny. Jen jsme tedy objeli v těsné blízkosti břehu, hned za „korálkama“ co ohraničují pláže, tuto písečnou výspu a vylodili se na její opačné straně na malé nudapláži. V těchto podmínkách (silný protivítr a velké vlny) se nám jet už nikam nechtělo.
Odpoledne jsme tedy strávili lenošením v závětří pobřežních skalnatých útesů. Na sousedící pláži Zlatni Rat jsme viděli lidi choulící se ve větru na zcela otevřené ploše slavné pláže. Udělal jsem si procházku podél pobřeží a zjistil, že asi 2 km od nás je jiná, větší pěkná pohodlná nudipláž, kde by se dalo dobře přespat. V pozdním odpoledni se vítr trochu uklidnil a my jsme se mohli přesunout na lepší místo. Při startu nám pomáhal jeden Ukrajinec a byli jsme za tu pomoc rádi. Podmínky ještě nebyly úplně dobré. Plavba na velkých vlnách a proti stále ještě dost silnému větru byla velmi zábavná ale jenom proto, že to bylo kousek a celou cestu jsme byli blízko bezpečného břehu. Na delší plavbu to opravdu ještě zdaleka nebylo. Dnes napádlováno 15 km.
Den 4.
Ráno jsme odjeli poměrně brzo. Hezká plavby s mírným větrem v zádech. Dnes jsme si dopřáli dvě pauzy. Jedna byla na maličké pláži, kde jsme byli sami. Druhá, už odpolední pauza byla v hluboké zátoce v malém městečku. Bohužel obchod zde žádný nebyl a prostor na alespoň trochu pohodlné spaní také ne. Je tu jen jedna uzounká pláž pod kostelem a potom už jen betonová mola u penzionů a nábřeží. Vydal jsem se na pěší průzkum po pobřeží do vedlejší zátoky. Bylo to výrazně dál, než jsem podle mapy odhadoval. Navíc pláž, která v zátoce byla, se jen velmi málo hodila pro přenocování. Nic jiného ale v dosahu už nebylo, takže jsem se smířil s myšlenkou tak trochu nouzového bivaku. K Helče jsem se vrátil docela unavený tím dlouhým pochodem ve vedru.
Abychom večer alespoň nemuseli vařit, vydali jsme se přes kopec do sousedního většího letoviska. Po vodě to bylo dost daleko, městečko se nachází na opačné straně poloostrova ve velmi hluboké zátoce. Pěšky to bylo jen docela kousek, a ještě nám cestu mezi sady zkrátili nějací Pražáci – vzali nás kus stopem. V městečku, v tuto dobu ještě docela klidném, jsme si dali pizzu, studené pivo z marketu, zmrzlinu a nakoupili si chleba a vodu. Cesta zpátky k lodi nám utekla rychle. Sluníčko se již hodně sklánělo k západu do moře, když jsme objížděli nejsevernější mys ostrova Brač. A hned za ním mám vyhlédnutou tu sice špatnou, ale přeci jen nějakou pláž na spaní. Jen pár desítek metrů před touto úzkou maličkou pláží objevujeme mezi skalními útesy na břehu místo vhodné k vylodění a hned nad ním v lesíku krásné místo na stan. To vše jen kousek od majestátního majáku. Než jsme se zabydleli, už bylo dost šero. Na malou procházku k majáku a podél zátoky nám to ale ještě vyšlo. Dnes jsme tedy měli s noclehem opět štěstí. Dnes napádlováno 21 km.
Den 5. Ostrov Šolta
Rozhodli jsme se, že si objedeme i sousední ostrov Šolta. Před dovolenou jsem četl nějaké články, které tento méně známý ostrov velmi vychvalovaly a lákaly turisty k jeho návštěvě. Když už jsme tu, bylo by škoda se na Šoltu nepodívat.
Ranní start ze skaliska se nám povedl na 1*. Čekal nás přejezd cca 500 m široké velmi frekventované plavební dráhy do Splitu. Něco asi tak jako přejít volnou chůzí přes dálnici. Pořádně jsme se rozhlédli, a protože žádná velká loď nebyla v dohledu, vyrazili jsme svižně vpřed. Strach jsme měli hlavně s až vražedně rychlých trajektových katamaránů. Už před 3 roky jsme se jednomu takovému monstru museli uhýbat z cesty a bylo to tehdy velmi těsné. Brzo po nabrání směru ke břehům Šolty jsem zaslechl vzdálené temné dunění a vzápětí si všiml sotva znatelné malé siluety katamaránu ve vzdálenosti několika kilometrů. Byl daleko, ale stejně jsme se raději ještě více opřeli do pádel, abychom byli co nejdřív pryč z předpokládané dráhy jeho plavby. Silueta katamaránu se však strašně rychle zvětšovala, pořád jsme mu koukali přímo mezi plováky a brzo bylo jasné, že naše dráhy jsou v těsné kolizi. Makali jsme, až se nám pádla prohýbala, až bylo konečně jasné, že se přeci jenom mineme. Jen malou chvíli poté katamarán projel velkou rychlostí sotva pár desítek metrů za naší zádí. Když okolo nás projížděl, něco nám signalizoval houkačkou. Možná naštěstí pro mě jsem tyto signály neuměl dešifrovat, protože nic pochvalného to asi nebylo…. Mlčky jsme pluli podél západního pobřeží ostrova a zklidňovali svoji mysl po právě prožitých chvílích napětí.
Celé toto pobřeží je z moře prakticky nepřístupné, tvoří jej strmé útesy a vysoké skály. Je zde jen několik málo menších pláží v hlubokých zátokách. Ještě že máme štěstí na počasí a klidné moře. Dnes jsme si dopřáli 2 delší a jednu krátkou odpočinkovou pauzu. Za jeden den jsme dojeli až na severní konec ostrova. Zde jsme chvíli hledali místo na přenocování až jsme se vylodili a utábořili na široké pohodlné písčité pláži kousek za městečkem. Pečlivá příprava doma nad mapou se nám opět vyplatila. Prakticky hned po našem příjezdu se pláž začala plnit lidmi, asi místními, co si po práci vyrazili k vodě. Nebyli jsme tu tedy sami, ale pláž nebyla ani přeplněná. Postupně zase všichni odešli, a když zapadlo sluníčko za obzor vodní hladiny, zůstali jsme tu po chvíli opět sami. Sice později přišli zase jiní další, na romantické noční koupání, ale nijak jsme si navzájem snad nevadili. Dne napádlováno 19 km.
Den 6.
Ráno se Helča připojila ke starší dvojici srbských důchodců, kteří přišli s východem slunce cvičit ve vodě jógu. Pán byl nejdřív překvapen, pak ale Helču zapojil do skupinky a předcvičoval. Po ne příliš dlouhém cvičení, které ale Helču moc potěšilo, si ve vodě ještě chvíli povídali a poté se již přátelsky rozloučili. Zajímavé okamžiky. Vrátili jsme se po vodě asi 1 km nazpět do malého městečka na snídani a nákup. Skutečné odplutí na další cestu se nám tedy dnes trochu opozdilo, ale byli jsme velmi spokojeni po dobré snídani. Vítr nám foukal do zad a spolu s vlnami nás poháněl rychle kupředu. Je to super, opět se řítíme vpřed jak rozjetej rychlík. A dokonce se ani moc nebojím, náš kajak je opravdu výborná loď.
17 km jsme projeli jen s jednou menší zastávkou za necelé 3 hodiny vlastní plavby. Opět se nám, skoro již tradičně, nedařilo najít vhodné místo na bivak a pádlovali jsme tak o kus dál, než jsme předpokládali. Nakonec jsme zapluli do maličkého chráněného přírodního „přístavu“, který se tu vytvořil na útesech. Udělal jsem si delší pěší průzkum pobřeží ve směru naší plavby, ale žádné jiné dobré místo jsem již neobjevil. V blízkém lesíku jsem tedy pomocí mačety vytvořil pohodlné a pěkné místo pro náš tábor a bezpečnou cestu na útesy ke kajaku. Zbytek odpoledne jsme potom proleželi na útesech, a užívali si nicnedělání. Krása. Dnes napádlováno 17 km.
Den 7.
Ranní odplutí nebylo vůbec jednoduché. Vlivem odlivu se kanál, kterým jsme včera připluli, ocitl téměř na suchu. A k vodě to bylo najednou o mnoho metrů dál než při příjezdu. Náš těžce naložený kajak jsme po polovinách poponášeli, vláčeli a smýkali, až k malé laguně kde jsme jej mohli konečně na vodě zkompletovat a následně protáhnout mezi dalšími skalisky na volnou vodu. Tady se naopak projevila slabina konstrukce naší lodě – velká náchylnost na poškození od kamenů. Snad všechny kameny po trase na volnou vodu jsme nechtěně označili červenou barvou ze dna naší lodě. Tohle by se nám tedy s koupeným plastovým výliskem opravdu nestalo.
Dnes nás čekalo opětovné překřižování velmi frekventované lodní trasy do Splitu. Po předchozí zkušenosti jsme k tomu měli už velký respekt. Tentokrát ale náš přejezd přes tuto mořskou „dálnici“ proběhl bez nebezpečných situací. Vyhýbali jsme se bezpečně a zdálky jen jedné proplouvající vojenské lodi. Zběsilé rychlokatamarány nás tentokrát neohrožovaly. Jsme tedy zpátky na Brači, uf, to byla úleva. Hluboké zátoce Bobovčica s malým letoviskem jsme se původně chtěli vyhnout, nechtělo se nám zajíždět si skoro 1,5 km tam a zase zpátky. Nakonec nás ale přemohla touha po studeném pivu a vidina něčeho dobrého k zakousnutí. A vyplatilo se nám to. Bylo studené pivo, dokonce dvě, čerstvé pečivo, dobrý salám, zelenina a ovoce, a to vše jsme konzumovali ve stínu stromů na hezké, doposud zcela prázdné pláži. Podle mapy měla být za dalším ne příliš vzdáleným mysem FKK pláž.
Tam jsme plánovali dnes dojet a přenocovat. Jenomže ještě blíže, jen kousek za Bobovčicou, jsme po asi půl hodině plavby objevili maličkou pláž, s krásným placem na bivak za hradbou pobřežních keřů a stromků. Místo se nám tak líbilo, že jsme se ihned shodli, že dál dnes už nepojedeme a zůstaneme zde. Navíc předpověď počasí dávala vyšší pravděpodobnost bouřek a toto místo byl zcela bezpečný úkryt před případným silným větrem. Rozložili jsme ležení, pověsili hamaku a ve zbytku dne opět příjemně lenošili. Také jsme si oba udělali delší pěší výlet po okolí. Žádný z nás za celý, několika kilometrový pochod nepotkal ani živáčka. Prostě paráda. Dnes napádlováno 9 km.
Den 8. Když vás vítr zastaví
Probudili jsme se do krásného klidného rána. Windguru slibovalo na dnešní den jen mírný větřík. Vypluli jsme sice později, ale nebyl žádný důvod ke spěchu. Až do městečka Sutivan to byla poklidná příjemná plavba. Vytáhli jsme náš kajak na menší oblázkové pláži u městského nábřeží tak aby nepřekážel a šli si koupit pár drobností do zásoby. Po cca 15 min procházky se rychle zvedl prudký vítr a moře během chvíle pokryly bílé vrcholky vln. Je jasné, že v tomhle bordelu nikam dál nepojedeme a budeme muset počkat na zklidnění větru. Ve vlnách zprudka dorážejících na pláž bychom nedokázali odplout a ani potom následně někde bezpečně přistát. Zůstali jsme tak uvězněni na maličké městské pláži s místní promenádou za zády. Využil jsem čas a opět pěšky prozkoumal možnosti, kde by se dalo případně lépe přečkat noc. Také jsme si zašli na pizzu. Moc nás nenadchla, a skoro celá jedna nám zbyla i k večeři. Navíc jsme kvůli nepříjemnému větru museli jíst uvnitř pizzerie.
Ještě okolo 6 hodiny odpolední to nevypadalo, že by se vítr a vlny alespoň trochu zklidnili. Pomalu jsme se smiřovali s nouzovým noclehem na tomto dost nevhodném místě. A pak, asi tak za další hodinu, se zdálo že, se počasí přeci jen maličko uklidňuje. V půl osmé jsme usoudili, že už bychom s trochou štěstí mohli dokázat odrazit bez nehody z pláže. Kam jet jsem měl naštěstí už vybráno a následný výstup z kajaku snad taky nějak zvládneme. Odplutí nakonec proběhlo na 1*, a poté jsme na velkých vlnách podél pobřeží jeli asi 1 km zpátky. Byly to jedny z největších vln, ve kterých jsem doposud pádloval. Přistání na předem vyhlédnuté pláži bylo v solidním surfu, ale zvládli jsme jej bez ztráty kytičky. No museli jsme se pochválit, jsme borci. Stan jsme si postavili v lese v závětří stromů na pěkné plošince. Kajak jsme nechali na již zcela prázdné pláži. Večeři jsme měli tentokrát hotovou – pizzu od oběda. Vše tedy nakonec dobře dopadlo, my se mohli v klidu vyspat. Dnes napádlováno 5 km.
Den 9. Trajekty útočí
Pohodlně a dobře jsme se vyspali. Dnes jsme po klidném moři pluli okolo apartmánů a pláží kterých je zde opravdu dost. Pláží oblázkových i kamenitých, malých i větších. Při průjezdu okolo Supetaru – hlavního města ostrova a trajektového přístavu, jsme se opět dostali do kolizní situace s velkou lodí. Zrovna jsme křižovali široký výjezd z přístavu, když se v něm kotvící trajekt dal najednou do pohybu. Žádné varování, žádný manévr, prostě se jen odpoutal od mola a nabral kurz přímo na nás. Těch 150–200 m vzdálenosti mezi námi urazil dost rychle. Podstatně rychleji, než my jsme byli schopni přepádlovat do bezpečí za vlnolam. Navíc jsme netušili, kam vlastně trajekt pojede, a tedy jsme nemohli provést jednoznačně účinný úhybný manévr. Zase už na nás troubily z výšin můstku lodní sirény nějaké signály. Bohužel jejich význam mi byl opět neznámý. Loď zrychlovala a obrovská železná nakládací rampa přídě trajektu se stále stáčela přímo k nám, jako by kormidelník měl v úmyslu na nás přímo najet. Nakonec jsme zabrali „plnou parou“ vzad my a zběsilými záběry se snažili dostat se od té proplouvající masy železa co nejdál. Z našeho pohledu od vodní hladiny ta strašně vysoká a veliká železná stěna boku lodi nakonec rychle proplula jen 10–20 m od nás. Fuj, to zas byl zážitek.
Dnes jsme si udělali jen jednu zastávku. Naše cesta okolo ostrova se blížila ke konci a my jsme měli v plánu dnes doplout do zátoky, kde jsme už strávili trochu času na samém začátku naší letošní plavby. Moc se nám tam líbilo a těšili jsme se na odpoledne a noc, kterou zde strávíme. Zátoka nakonec byla o pár kilometrů dál, než jsem myslel, ale stálo to za to. Je tu krásně!! V jediné chatce v zátoce měla partička místních chlapů mejdan. Byli už pěkně rozjetí a chodili se koupat do moře. Přitom nás pozvali na mejdan k sobě do chatky. Helča z nich měla strach a zůstala raději na pláži u kajaku. Já jsem pozvání přijal a chvíli s nimi poseděl. V rámci možností jsme trochu pokecali, dostal jsem dvě studený piva, taky pokouřit marjánu a především jsem se ujistil, že nejsou nijak agresivní a není potřeba se jich bát. K večeru jich většina odjela na lodi pryč a zbylí dva ztichli tak že jsme o nich už vůbec nevěděli. Byl to krásný klidný večer, poslední na Brači. Dnes napádlováno 20 km.
Den 10. Pádlování po moři i řece
V noci a ráno dost foukalo. S odjezdem jsme vůbec nespěchali, je tu opravdu hezky a nebylo kam spěchat. Dnes nás čekala 9 km dlouhá přeplavba na pevninu do kempu a pak možná ještě někam dál. Dopoledne na pláž přišla česká rodinka, která byla ubytovaná v blízkém penzionu. Rodiče, jejich dcera a její manžel. Trochu jsme si s nimi popovídali, hlavně s oběma ženami, ty byly fajn. Jejich chlapi byli ale trochu divný. Vypluli jsme na přeplavbu beze spěchu, až okolo 11 hod. Moře už bylo klidné a okolo poledne vždy foukalo nejméně. Za necelé dvě hodiny nepřetržitého pádlování jsme bezpečně přistáli na písečné pláži v kempu. Tou dobou již začal pomalu zesilovat vítr, tvořily se zatím ještě celkem malé vlny a na moře vypluly první windsurfingy a kity. Načasování přeplavby nám tedy vyšlo úplně dokonale. Měli jsme radost z celé úspěšné plavby okolo ostrovů a byli jsme velmi spokojeni. Zašli jsme si nakoupit do blízkého supermarketu, dali si studené pivo a horké kafe a provedli jsme drobnou úpravu vezené bagáže v kajaku.
Bylo teprve kolem 4 hod odpoledne, a tak jsme se ještě vydali po vodě proti proudu řeky Cetiny. Ta se přímo v Omiši vlévá do moře a provozují se zde projížďky pro turisty na malých člunech. Těchto služeb mi nepotřebujeme využít, máme přece svojí vlastní loď. Propluli jsme ústím řeky s loděmi zakotvenými podél městského nábřeží, podjeli velmi nízký silniční most, propluli pod starým hradem vysoko na skále a za chvíli už jsme byli mimo město na řece. Je to tu moc pěkné a samozřejmě docela jiné než na moři. Břehy řeky jsou po obou stranách porostlé vysokým rákosím a řeka se klikatí mezi vysokými strmými skalami. Průzračná voda pod námi umožňuje pozorovat dno porostlé travinami a mechem. Jen ryby jsme žádné nezahlédli, asi se přes den schovávají před sluníčkem. Občas okolo nás pomalu projel malý motorový člun s turisty, takový taxi-boat. Mezi skalami jsou natažené zipline a tak jsme mohli pozorovat vysoko nad řekou v závěsu pod lanem lidi, přejíždějící ze strany na stranu nad říčním kaňonem. Je to tu krásné. Po hodině a něco velmi pěkné plavby proti mírnému proudu jsme dopluli k jezu, který nám uzavřel další cestu.
U jezu je tu v bývalém mlýně vyhlášená restaurace, kam jezdí lidé na výlet. Nad jezem jsme se s rozkoší vykoupali v chladné, tedy na místní poměry chladné, sladké vodě, prošli se po blízkém okolí jezu a také venkovní restauraci. Nabízené jídlo ani jeho cena nás však tentokrát nezlákaly k posezení a jídlu. Raději jsme nasedli zpátky do našeho kajaku a odpluli k blízkému tábořišti, které jsme si vyhlédli cestou k mlýnu. Zde na prostorné mýtince pod vysokými stromy jsme strávili zbytek dne a poté i příjemnou noc. Delší čas sice na protějším břehu vytrvale běžel motor nějakého čerpadla ale i tenhle zvuk nakonec ustal a nastal tichý podvečer. Dokonce ani komáři, ze kterých jsme měli strach, nás skoro naobtěžovali. Dnes napádlováno 9 km po moři + 6 km po řece.
Poslední den, a tradááá domů
Na ranní koupel jsme si vypádlovali opět k jezu u mlýna, ostatně bylo to jen pár minut. A po ranní koupeli jsme již pádlovali po úplně prázdné řece až zase zpátky do moře. Mírný proud nám pomáhal a my se kochali krásným okolím. Dojeli jsme do kempu a začali balit. Hlavně tedy Helča, já už jen nakládal zabalené věci do auta a na auto. Na pláži, kde jsme balili, měli nějací Poláci půjčovnu a školu windsurfingu. Neodolal jsem, a když jsme měli naloženo, udělal jsem jim taky kšeft. Půjčil jsem si na hodinu windsurfing. Slečna z půjčovny mi teda moc nedůvěřovala, navrhovala mi službu jejich školy, ale nakonec mi vybavení půjčila. No nato že jsem jezdil naposledy před asi 40 roky, na úplně jiné výbavě a poprvé na moři ve vlnách jsem se nakonec i docela svezl a dokázal se vždy čestně vrátit zpátky, odkud jsem vyjel. Úplně všechno jsem tedy nezapomněl. Ale makačka to tedy byla. Poté už jsme sedli do auta a vydali se po etapách na cestu zpět.
Jeli jsme po místech, které dobře známe, kde jsme už několikrát byli a které nám přirostli pevně k srdci. Nejprve jsme dojeli na ostrov Murter. Zde jsme tak trochu už mimo kemp strávili dvě noci. A poté jsme přes Istrii a Rovinj (opět s přespáním) pokračovali přes Slovinsko, už definitivně domů.
Upádlováno 170 kilometrů
Ono se to nezdá, ale za těch pár dní jsme napádlovali 170 kilometrů. Někdy to to byly náročné kilometry v rozbouřených vlnách, které nám zvedaly hladinu adrenalinu, jindy to byla svižná jízda na klidném moři s větříkem v zádech, kdy jsme frčeli o 106. Byla to opět akční, sem tam dobrodružná, rodinná expedice na seakajaku. Naplánovali jsme si ji na pohodu a taky si ji na pohodu užili.
A příště? Hm, nebojte. Já zase něco vymyslím.
Zde najdete předchozí vyprávění Jiřího Činčery z plavby na mořském kajaku v článku Na mořském kajaku mezi chorvatskými ostrovy.