Dobrodružný trek po švédské Královské stezce Kungsleden

vydáno 27. března 2026

Další vyprávění dobrodruha Jiřího Činčery, tentokrát o jeho treku po severním Švédsku.

Sen, který se stal skutečností

„A v srpnu, až budu mít volno mezi turnusy, přiletí za mou do Švédska Ali a půjdeme na několikadenní trip přes hory," seznámil nás na počátku léta se svými plány syn Marek. To je lákavá akce, bleskla mi hned hlavou myšlenka. Odpověděl jsem, že to zní jako výborný nápad a že by se mi to také líbilo. Hned jsem se také opatrně zeptal, jestli by mě vzali s sebou. Zkontroloval jsem si v kalendáři, jestli je to v daný termín pro mě časově možné, a Marek si promyslel, jestli to organizačně zvládneme. Všechno do sebe hezky zapadlo, mladí mě pozvali s sebou a já se začal těšit na dobrodružný výlet do pro mě neznámých krajů.

Přípravy a cesta do Švédska

Marek mi zajistil veškeré letenky a ubytování pro cestu tam i zpět. První dobrodružství pro mě začalo už doma, když jsem se balil. V neděli jsme se vrátili z dvoutýdenního pádlování po moři v Chorvatsku a bylo potřeba vybalit, uklidit a hlavně odsolit veškeré věci, co jsme měli s sebou. Balit jsem se tedy začal až ve středu odpoledne v domnění, že to nebude nic obtížného. Ale ouha. Za cca 10 let, co jsem nikde nebyl na vícedenní pěší túře, jsem úplně ztratil správné návyky, jak se zabalit. A protože těch posledních více než 10 let jezdíme čundrovat výhradně po vodě (nebo autem), kde váha bagáže hraje jen malou roli, nabyl jsem za tu dobu dojmu, že nezbytně potřebuji spoustu věcí. Výsledkem bylo, že připravenou hromadu potřebných věcí jsem nejprve vůbec nedokázal do batohu nacpat. Po následně provedené revizi a redukci veškerého připraveného vybavení jsem již batoh dokázal zabalit, ale jeho váha byla pekelná. A to jsem ještě neměl zabalený třeba chleba a zeleninu. „No nic," řekl jsem si rezignovaně, „trochu se asi nadřu, ale ono to půjde."

A tak jsem v sobotu dopoledne nastoupil s obrovským a těžkým batohem do autobusu do Prahy, na letišti přesedl do letadla a s přestupem v lotyšské Rize doletěl v podvečer dvěma krásnými lety do Stockholmu. Při příletu ke Stockholmu mě zaujalo ohromné souostroví malých ostrůvků protkaných nespočetnými kanály v sousedství pobřeží. Tady by se to čundrovalo na mořském kajaku — mám tedy námět na další seakajakový výlet! Na letišti mě čekal hotelový taxík a odvezl mě asi 15 km na malý hotel k přespání. Byl jsem nadšený, jak jde všechno snadno a jak se mi daří. Brzy jsem šel spát, protože ráno v půl páté byl domluvený taxík zpátky na letiště.

Ranní zmatek a přílet do Kiruny

Ráno, dobře vyspaný, jsem si uvařil čaj na cestu a vyšel ven do tmy před hotel. Nebyl jsem tam sám, lidí tam čekalo už několik. Z jejich řeči jsem vyrozuměl, že taxík nepřijede, že je nějaký problém. Jednotlivé skupinky si začaly objednávat své taxíky a postupně parkoviště před hotelem opouštět. Přemýšlel jsem, co dělat. Protože neumím anglicky, zbývalo jediné, zavolat Marka, aby mi pomohl. Marek, i když spal, naštěstí neměl vypnutý zvuk a telefon zvedl. Předal jsem telefon jedné okolo stojící paní a čekal, co bude dál. Po chvíli mi paní telefon vrátila, Marek mi řekl, že mám jet s ní, a paní na mě kývla, ať si nastoupím do jejich taxi. Vešel jsem se tak akorát, měli jedno volné místo a můj obr batoh se do kufru taky vmáčkl. Hurá, povedlo se mi vrátit se včas na letiště!

Na letišti při odbavení se obsluze nelíbil můj batoh. Nejprve jsem musel z jeho hloubi vydolovat zapalovač a poté ještě odnést batoh na jinou přepážku. Svůj čaj jsem dopíjel až ve frontě před bezpečnostní kontrolou, ale vše se podařilo a já mohl nastoupit do letadla, cíl Kiruna. Za letu jsem obdivoval přes okénko letadla obrovské území bez měst . Vše, co bylo vidět, jsou jen lesy, řeky a jezera.

V Kiruně na letišti si mě Marek vyzvedl a zajeli jsme k němu na byt. Rychle se přebalit, snídaně a bez dalšího zdržování jsme sedli do auta a odjeli na start naší pouti, který je v sámské vesničce Nikkaluokta.

Den první - Start z Nikkaluokty

Spěchali jsme, protože ještě ten den nás čekalo skoro dvacet kilometrů pochodu. I když byla cesta upravená a skoro po rovině, moc rychle jsme nešli. Těžké batohy nás tížily a brzdily každý náš krok. Cestou jsem nemohl odtrhnout oči od ohromného množství výstavních křemenáčů a kozáků, které rostly doslova všude okolo cesty, kam se člověk podíval. Přepadala mě z toho pohledu až beznaděj, přece takovou nádheru tady nemůžu jen tak nechat! No musel jsem, tohle opravdu nebylo možné vysbírat.

Druhá věc, která mě silně překvapila, byla naprostá absence jakéhokoliv nepořádku. Nikde nebylo vidět vůbec žádné odpadky. Ani jediný použitý kapesníček, nikde žádná krabička od cigaret, vajgl, plechovka od pití, prostě vůbec nic. Neuvěřitelné!

Svačinu jsme si udělali na břehu velkého jezera, u malého prostého přístaviště, kde je možné si zaplatit projížďku menší výletní lodí. Nám stačilo se rozložit na trávě u přístaviště a nabrat trochu sil ze zásob nesených v batohu. Pauzu jsme také využili k tomu, abychom alespoň na dálku popřáli Helče vše nejlepší k svátku. V tom okamžiku jsme ještě netušili, že je to na dlouhou dobu naše poslední možnost využít signálu pro telefon — od teď až do cíle jsme telefon mohli využívat už jen jako off-line GPS navigaci.

Pro naši už velkou únavu, pokročilou denní dobu a přicházející déšť jsme nakonec s úlevou zabivakovali asi 3 km před původně plánovaným místem. Místo k táboření jsme si vybrali pěkné, mezi stromy, dobře kryté před větrem. Stany jsme však stavěli už za mírného deště a za mírných dešťových přeháněk jsme potom i vařili a jedli večeři. Brzy jsme šli spát, únava a vědomí zítřejšího pochodu nám nedalo dlouho ponocovat.

Večer jsem s obavami zjistil, že moje jinak skvělé pohorky se nějak začínají rozpadat, zatím jen kousek po okrajích se jim odlepuje podrážka. Marek mi vysvětlil, že je to následkem jejich stáří a že jejich malá opotřebovanost v tom nehraje skoro žádnou roli. Jaký bude postup a rychlost jejich degradace, bylo v tomto okamžiku otázkou. Nastávalo dilema, co dál. Nakonec jsem se rozhodl. Jdu dál a boty budu velmi pozorně sledovat. Jejich stav ještě ani zdaleka nevyžadoval okamžité ukončení a návrat zpátky. To by mi bylo opravdu moc líto.

Den druhý - Pod vrcholem Kebnekaise

Ráno opět za mírného deště balíme, nic příjemného. Po asi hodině jsme přišli k většímu hotelu. Tak zde nazývají turistickou ubytovnu sestávající z několika přízemních dřevěných baráků s jednoduchým vybavením. Největším luxusem je vytápěná hala s botárnou, malým krámkem a ve vedlejším baráku půjčovna vybavení. Tady se Marek pokoušel sehnat nějakou pomoc pro moje pohorky, ale bez úspěchu. Nikdo tam nic nepotřebného nezanechal, půjčovna měla už zavřeno a lepidlo v mini obchůdku nemají. Tak tedy jdeme dál, uvidíme, jak se stav mých bot bude vyvíjet.

Ještě jsme si na místní váze zvážili své batohy, zvítězil jsem, mám jasně nejtěžší: 25 kg. Mára má o skoro 5 kg lehčí a Ali, no, proti mně úplně lehoučká.

Kousek za hotelem začala cesta stoupat a terén začal být obtížnější. Šli jsme hodně pomalu. Znatelně se ochladilo, k tomu mírný déšť, někdy nás zahalil mrak a přidal se studený vítr. Celkem třikrát jsme museli překonat po vratkých kamenech rychle proudící říčku. Po úzké pěšině, velmi příkrým svahem, jsme stoupali na nejvyšší vrchol celého Švédska, 2 100 m vysokou horu Kebnekaise. S přibývající výškou nás začala trápit zima a silný poryvový vítr, který s námi na holém hřebeni prudce cloumal. Svoje už úplně promrzlé ruce jsem chránil návleky na boty a jen díky hůlkám jsem se vždy dokázal ubránit větru, aby mě neporazil.

Přelezli jsme výrazný 1 700 m vysoký kopec a v sedle za ním jsme potkali dnes první lidi. Všichni šli zpátky proti nám a říkali, že výstup na vrchol dnes není možný, je tam prý velmi silný vítr, hustá mlha s minimální viditelností a sněhová vánice. Podle plánu jsme v sedle původně chtěli nechat naše těžké batohy a jen nalehko si dojít na vrchol. Na základě toho, co nám řekli vracející se lidé, a s ohledem na pokročilou denní dobu, jsme se jednomyslně shodli na tom, že vrchol musíme bohužel vzdát a že začneme sestupovat údolím dolů.

Sestup byl obtížný, po velkých, díky mokru kluzkých a nestabilních kamenech. K prvnímu místu, kde by se snad dalo bivakovat, jsme došli opatrným postupem až po skoro dvou hodinách. Ale silný vítr nás i tady odradil od možnosti zde dnes již zůstat. Jenom jsme tedy v malém částečném závětří velkého kamene posvačili, krátce si odpočinuli a pokračovali dál dolů do údolí.

Sestup nám nečekaně zkrášlila jasná duha klenoucí se přes údolí od jednoho bočního hřebene ke druhému, jako by nás vítala nebeská slavobrána. Až úplně dole ve velkém údolí jsme na břehu velkého potoka našli pěknou travnatou plošinku, mírně schovanou před větrem za terénní vlnou. V rychlosti jsme postavili stany, uvařili večeři a totálně zničeni zalezli do spacáků. Hodně mě bolela záda a cítil jsem, že mám mírnou svalovou horečku. Boty ale zatím dnešní den statečně přestály a nevypadaly o moc hůře než včera. Zítra se musím definitivně rozhodnout, jestli budu pokračovat dál, nebo se raději vrátím.

Den třetí - Relax na Královské stezce

Vyspal jsem se a ráno už mi bylo dobře. My mladí kluci holt ještě regenerujeme docela rychle. Ráno nás přivítalo sluníčko a i vítr se uklidnil. Šli jsme dál širokým údolím po pěkné vyšlapané cestě. Po včerejším náročném dni to byl skutečný relax. Na brzkou svačinu jsme se zastavili už po asi hodině pochodu v maličké chatičce, útulně. Moc jich tu není, a tak je každý takovýto domek místem, které nelze bez povšimnutí jen tak přejít.

Cesta byla krásná a občas jsme tu potkávali i další lidi, dokonce i jednu pětičlennou skupinku Čechů. Ne nadarmo má tato trasa jméno Královská stezka, švédsky Kungsleden. Pouze jsme se podivovali stopám od kola, které jsme občas viděli v blátě cesty, pro kola to tu teda opravdu vůbec vhodné nebylo. Pozorovali a fotili jsme pasoucí se soby a sbírali borůvky.

Odpoledne jsme došli do další turistické ubytovny tvořené několika nízkými domky. Nejdříve jsme okoukli nabídku místního maličkého krámku s velmi omezeným sortimentem, který fungoval zároveň i jako recepce a mini občerstvení, vše v jedné malé místnosti. Zjistili jsme, že našich odpadků se zde nezbavíme a musíme je tedy nést dál. Tak jsme aspoň využili posezení venkovních laviček a stolů a pohodlně se nasvačili.

V podvečer jsme na konci údolí pod sedlem nalezli po chvíli hledání v terénní prohlubni, kus od cesty, pěkné, pohodlné a rovné místo na bivak pro dva stany. Po postavení tábora jsme provedli očistu svých těl v blízké řece a protože se ochladilo a občas poprchávalo, zalezli jsme všichni společně do jednoho stanu. Vařili jsme společnou večeři, vynikající jelení ragú (uf, to mi ubyla váha v batohu!), potom ještě čaj a kávu, a u toho si vyprávěli různé zážitky a příhody. Ven jsme vylézali jen na krátko, třeba pozorovat poslední zbytky slunečního světla na okolních kopcích. Byl to moc pěkný a příjemný večer.

Den čtvrtý - Meditační místa a borůvkové orgie

Ráno jsme hned po nástupu zpátky na cestu vystoupali do sedla, pod nímž jsme spali. V sedle nás nejdřív přivítalo Meditační místo, kterých je po cestě víc než chatiček. Malá upravená plošinka, někdy i jednoduchá lavička, dřevěný sloup viditelný z dálky a velký kámen nebo skála s vytesaným textem nabádajícím vždy ke klidu a smíření. Opravdu působivé, jen text pouze ve švédštině Marek luštil jen s obtížemi. Kousek dál jsme narazili na další útulnu a v jejím pohodlí se nasvačili.

Za příjemného počasí následoval pozvolný sestup dlouhým plochým údolím. Neodolali jsme lákavému pohledu na modré plochy borůvek v těsné blízkosti stezky a udělali si svačinovou pauzu z místních okolních zdrojů - no byly to tedy úplné borůvkové orgie!

V pozdním odpoledni jsme došli k větší turistické ubytovně. Opět ji tvořilo několik menších dřevěných domků, všechny vypadaly spíše jako trestanecký lágr než turistické zařízení. Chvíli jsme se nemohli dohodnout, kde budeme dnes spát. Nakonec jsme kousek od chaty nalezli na několikátý pokus pěkné místo a shodli se na tom, že dnes už tu zůstaneme.

A nebyli jsme sami - jen v našem nejbližším okolí vyrostly postupně další dva stany. V jednom z nich bydlel mladý pár z Belgie, kteří se divili, jak umíme sbírat borůvky. Znali asi jenom ty vypěstované, kanadské, z obchodu. Tak jsme jim vysvětlili, jak poznají ty správné, a na oplátku jsem od nich vyžebral dvě stahovací pásky, které náhodou měli, na případnou opravu svých stále více se rozpadajících pohorek.Poté jsme se došli vykoupat do blízkého velkého jezera. Bylo i několik desítek metrů od břehu mělké, voda tu byla sotva nad pás a zakalená do modrobíla od vápenitých splavenin. Večer u čaje jsme společně řešili zásadní otázku příštích dní: buď nás čeká už jen cca 30 km do národního parku Abisko, nebo skoro dvojnásobná vzdálenost přes hory s cílem až u norských hranic. Hlavní neznámou v této otázce byly především moje boty. Tedy to, kdy se rozpadnou úplně. A že k tomu brzy dojde, bylo už zcela jasné. Získané pásky ve mně vzbudily naději, že boty dokážu provizorně opravit tak, abych v nich mohl dojít. Je tedy rozhodnuto. Zítra se vydáme delší trasou, která je podle Markových kolegů velmi pěkná. Bylo by škoda zkrátit si cestu a připravit se o další dobrodružství a hezké zážitky.

Den pátý - Odlehlá krása a rozpadající se boty

V noci nás přešlo několik dešťových přeháněk spojených se silnějším větrem. Pleskání plachty stanu mě několikrát probudilo ze spánku. Ráno, po krátkém pochodu ve studeném a chladném počasí, jsme z hlavní trasy vedoucí dále dnem údolí odbočili směrem k západu. Strmým dlouhým svahem přímo vzhůru na hřeben. Při stoupání jsme se kochali krásnými výhledy z výšky do dalekého okolí.

V půlce kopce Ali začala mít problémy s bolavými koleny. Opět jsme použili návleky na boty a kolena jimi obalili, aby je měla co nejvíc v teple a suchu. Trochu to pomohlo a bolest se prý zmírnila. Přes ploché sedlo na hřebeni jsme částečně v mlze prošli do dalšího údolí a za sedlem strmým svahem do něj sestoupili.

Ocitli jsme se v širokém plochém údolí a počasí se začalo zlepšovat. Prošli jsme okolo krásných jezer po loukách zarostlých nízkou travou a křovinami k nevysokému táhlému hřebínku. Stezkou šikmo po jeho úbočí jsme jej překonali a najednou se před námi a pod námi otevřel nádherný výhled. Zatím nejkrásnější, který nás tu potkal. Ve velmi širokém údolí se před námi rozkládalo několik menších jezer s krásně modrou vodou, pospojovaných řekou a kanály. Mezi nimi se vypínaly jako hrady malé nevysoké kopečky, občas skalnaté a zarostlé zelení. Protější straně údolí dominoval velký kopec výrazných tvarů. Na jednom z blízkých kopečků mezi jezery pod námi se rozkládaly chatky malého hotelu. Vše bylo krásně nasvícené sluncem. No nádhera.

Prošli jsme mezi chatkami a hledali vhodné místo k postavení našich stanů. V nejbližším okolí hotelu jsme ale použitelný bivak nenašli. Od starší paní, která zde dělala správcovou, jsme se dozvěděli, že zde žije už několikáté léto a že je tady velmi šťastná. Což jsme jí skutečně věřili a vlastně i tak trochu záviděli. Poradila nám, že hned na úpatí pod tím výrazným kopcem za řekou, co jsme obdivovali při příchodu, je určitě nějaké dobré místo k bivaku.

Ali už sotva pletla nohama, ale statečně šlapala mlčky dál. Na udaném místě jsme s Markem opravdu našli velmi dobré místo na přespání, a bylo jich tam dokonce několik. Ali se svalila unaveně do trávy a dostala od nás pro dnešek zákaz jakékoliv jiné činnosti než jíst a odpočívat. My jsme si s Markem ještě vyšli na plochý vrchol kopce, pod nímž jsme spali, pokochat se rozhledy z výšky do údolí. Odměnou nám byly krásné scenérie rozkládající se všude okolo nás.

Večeři jsme si již po několikáté vylepšili jak co do kvality, tak množství z místních všude okolo rostoucích krásných hub. Před setměním jsem si za krátkou chvíli konečně natrhal spoustu borůvek na vylepšení zítřejší snídaně. To byla dobrota! Tento večer se poprvé přihlásil obávaný strašák místních krajů - komáři. Ale nebylo to o nic horší než kdekoliv u nás v Čechách u rybníka. Vypadá to, že naštěstí pro nás jejich sezóna už asi skončila.

Co bylo dnes nádherné, byla úplná samota a odlehlost míst, kudy jsme procházeli. Od odbočení z hlavního směru cesty na počátku dne jsme až do večera potkali pouze pět lidí a v hotelu potom čtyři, a to včetně správcové. A za celý večer u stanů jsme široko daleko neviděli ani živáčka. Je to nádhera. Jen stav mých bot mě hodně zneklidňoval. Bylo jasné, že se rozpadnou už asi opravdu brzy. Teď však už nemám na výběr, trasu musím dojít, a paradoxně se mi ulevilo, protože se nemusím nijak rozhodovat.

Den šestý - Koupel za polárním kruhem a provizorní oprava bot

Po velké dobré snídani, vločková kaše nastavená velkým hrnkem borůvek, jsem si zabalil a obul boty. Poté jsem pohory, zatím ještě jen preventivně, svázal plastovými páskami a doufal, že takto oddálím okamžik, kdy se mi podrážky úplně odtrhnou od boty.

Pochod jsme začali dlouhým mírným výstupem do širokého sedla. Cestou jsme narazili na směrovku odkazující na pozůstatky jakéhosi domu nebo snad strážnice. Udělali jsme si s Markem malou odbočku, ale moc jsme toho neobjevili, jenom vysekaná plošinka ve skále s malým upraveným prostorem okolo prozrazovala, že zde možná kdysi něco bylo. Nakonec nejzajímavější byla ve skále vyhloubená nádrž na vodu. Ali zatím pokračovala svým tempem dále vzhůru a získala na nás slušný náskok.

V prostoru do všech stran rozlehlého horského sedla se rozprostíralo poměrně velké jezero a na jednom jeho břehu byly docela zachovalé pozůstatky po povrchové těžbě a opuštěné hornické kolonii. Bohužel obcházka jezera by byla časově dost náročná a sil jsme také neměli nazbyt. Prohlídku tohoto jistě zajímavého místa jsme tedy vynechali a spokojili se jen s krátkým odpočinkem a pozorováním staveb a zařízení přes můj malý dalekohled. A ještě dlouho jsme přemýšleli a debatovali, jak odtud vytěžený materiál asi transportovali.

Když jsme šli později okolo dalšího velkého jezera, procházeli jsme podél docela pěkné písečné pláže. Zrovna nefoukalo, tak jsem neodolal a splnil si sen asi všech otužilců, vykoupal jsem se v horském jezeru za polárním kruhem. Jen tak pro radost, ne jako součást úlevné hygieny. A voda i koupání bylo velmi příjemné, dokonce i teplota vody byla výborná, odhadem okolo 10 °C.

Za sedlem nás čekal dlouhý pozvolný sestup. I když to bylo mírně z kopce, byl pochod velmi náročný a unavující. Cesta byla vyznačena po velkých hladkých kamenech a skalách, takže pořád krok dva nahoru a potom zase dva tři kroky dolů. Navíc jsme museli překonat dva široké brody přes řeku a několik menších. Jeden velký jsme přeskákali skoro suchou nohou dlouhými skoky po velkých kamenech, na druhý jsme se museli zout a překonat vodu broděním až po kolena.

Odpoledne mi upadla podrážka na pravé botě, naštěstí jenom její patní část, přední část se neodtrhla a zůstala zatím ještě přilepena. Celou patu jsem táhl volně po zemi. Použil jsem kožený řemínek z batohu k připevnění a podrážku k němu přišil dlouhými stehy. Moc důvěry to na pohled nevzbuzovalo, ale kupodivu to drželo.

Již za počínajícího deště jsme došli k maličké chatce, v jejímž okolí bylo několik pěkných míst na postavení stanu. V chatce jsme se potkali s Němcem, který šel sám třítýdenní trek přes Norsko. Byl již skoro v cíli svého dobrodružství a po několikadenní samotě měl velkou potřebu se vypovídat. Trvalo skoro dvě hodiny, než usoudil, že je čas jít dál a opustil nás. Venku se mezitím rozpršelo, začal foukat studený vítr a do setmění chybělo jen něco málo přes dvě hodiny. My jsme s Ali raději přemluvili Marka, aby pro tentokrát slevil ze svých zásad a přijal relativní pohodlí, které malá chatka nabízela. Stavět stany za větru a deště a zítra je mokré balit nám přišlo v bezprostředním sousedství jinak prázdné suché chatky zbytečné. A celý večer a noc opravdu pršelo a přidal se i silný vítr. Chatička byla maličká, ale byla skvělá!

Den sedmý - Poslední etapa a cíl v Abisko

Dnes by měl být již poslední den našeho pochodu. Vstali jsme raději o půl hodiny dříve než jindy, abychom měli časovou rezervu. Rychlost našeho pochodu byla již dost nejistá a vzhledem k tomu, že jsme neměli k dispozici mobilní signál, bylo také otázkou, kdy nám odjíždí nějaký vlak či autobus. Neradi bychom přišli na zastávku pár minut po odjezdu posledního spoje.

Déšť s rozedněním skoro ustal, ale studený vítr nás brzy probudil z počáteční ospalosti. Cesta, stejně jako včera, stále mírně sestupovala širokým údolím po velkých balvanech a skalách, dnes byly navíc ještě mokré a museli jsme dávat pozor na uklouznutí. I přes relativní nepřízeň počasí jsme stále obdivovali nádherné výhledy na okolní přírodu a scenérie.

Utrhla se mi podrážka už i na druhé botě, naštěstí opět jenom její patní část. Provizorní oprava se mi tentokrát podařila o poznání méně a po krátkém pochodu jsem musel provést další úpravu. Mezitím se už opět rozpršelo. Moc komfortně jsem si nepřipadal, sedě na mokrém studeném kameni, skrápěný deštěm a ofukovaný studeným větrem v otevřené krajině, jsem s jehlou a nití spravoval boty, bez nichž by byl další pochod skoro nemožný. Také Ali trápila v chladu její bolavá kolena čím dál víc. No, je tu sice hezky, ale už jsme se těšili do cíle naší pouti.

Část vyznačené trasy vedla i po norském území. Přechod přes skalní sedlo, které tvoří hranici mezi Švédskem a Norskem, byl skoro kýčovitě filmový, a i přes nepříjemné počasí to bylo až magicky krásné. Počasí - nepočasí, zastávku jsme si u prostých cedulí Norsko - Švédsko udělali a vychutnali si hezký okamžik i výhledy na obě strany.

Dalším pochodem jsme došli k nějaké větší chatě v majetku místního horolezeckého spolku, nepřístupné pro veřejnost. Marek využil svých znalostí švédštiny a dojednal s místními, že nás nechají se nasvačit v předsíni domku sauny, abychom nejedli na dešti a větru. Asi je obměkčil i pohled na moje už rozpadlé boty, když jsem se snažil vyžebrat nějaký materiál na jejich opravu. Nakonec nám do sauny přinesl jeden místní chlapík kus tenkého drátu a klubko izolační pásky. S jejich pomocí jsme s Markem moje boty na noze omotali a zpevnili tak, že vzbuzovaly naděje, že v nich dnes ještě dojdu. Sundat ale půjdou už jenom jednou.

Od chaty už vedla pohodlná, skoro rovná cesta až do civilizace, na vlakové nádraží. Byli jsme tam rychlou chůzí od chaty asi za hodinku. Ani jsme netušili, že jsme tak blízko u cíle. Po 7 dnech a 120 km pochodu přes hory, prakticky mimo civilizaci, jsme doputovali do cíle naší cesty.

Čekání na autobus a návrat do Kiruny

Na nádraží jsme opět po šesti dnech pochodu chytili signál. Díky němu jsme zjistili, že vlak dnes nejede žádný a autobus z blízké zastávky jede za čtyři hodiny. Naštěstí na nádraží byla malá čekárna ze stavební buňky. Bylo tam teplejc než venku, a hlavně nefoukalo a nepršelo na nás.

Čas do odjezdu autobusu jsme strávili vařením a popíjením čaje a kávy, pojídáním posledních zbytků jídla z batohů, povídáním, sušením mokrých bund a odpočinkem. Také jsme dali po skoro týdnu zprávu domů, že jsme v pořádku a zdraví došli. Jen boty jsem si pro větší pohodlí nemohl zout, už bych je zpátky neobul.

S dostatečnou rezervou jsme se přesunuli na zastávku autobusu, kde jsme ve velmi nevlídném počasí čekali skoro 20 minut na otevřené silnici bez jakéhokoliv přístřešku na jeho příjezd. S velkou úlevou jsme přivítali jeho příjezd a uvelebili se v teple na měkkých sedačkách.

Původní plán, že pojedeme jen do národního parku Abisko, jsme Markovi rozmluvili. Popravdě nám to ani nedalo moc práce. V našem stavu a počasí nemělo smysl jít bydlet dnes někam pod stan a zítra podnikat další tůru. Také jídlo jsme neměli skoro žádné. A tak zvítězila varianta tepla a pohodlí bytu v Kiruně, s tím, že zítra si do Abiska na výlet zajedeme autem a s lepší výbavou. V Kiruně jsme si dali u Marka vydatnou večeři a šli brzy spát.

Národní park Abisko a sámský skanzen

Národní park Abisko jsme tedy navštívili pěkně odpočatí a v suchém oblečení až další den pohodlně autem. Je to několik metrů hluboký, asi kilometr dlouhý skalnatý kaňon řeky před jejím ústím do velkého jezera. Vlastně to celé není žádný velký zázrak. To opravdu zajímavé je docela malé území, které projít trvá, i když člověk vůbec nespěchá, jen jednu až dvě hodiny. A okolí je podobné a stejně krásné, jaké nás obklopovalo během celého našeho dlouhého pochodu. Takže jsme rádi, že jsme to viděli, a zároveň také, že jsme kvůli tomu nemuseli strávit večer a noc v mokru a větru ve stanu.

Aby z toho byl celodenní výlet, prošli jsme se i po okolí kaňonu a po pobřeží velkého jezera a prohlédli si skanzen sámské vesnice. Po návratu zpátky do Kiruny a nezbytných nákupech nás čekala výjimečná večeře ve švédském stylu, tradiční a mnoha předsudky opředený surstromming. Připravil nám jej Markův kolega, co zde již žije více než deset let. Byla to dobrota a neobvyklý kulinářský zážitek.

Kiruna - město, důl a sobí maso

V pondělí Ali už musela pracovat. Zůstala doma a Marek mi dělal průvodce po Kiruně a jejím blízkém okolí. Místní těžaři zde na nejvyšším kopci, hned na okraji města, vybudovali sjezdovku. Má sice parametry průměrné vesnické sjezdovky u nás v Krušných horách, ale pyšní se čtyřsedačkovou lanovkou a samozřejmě umělým osvětlením. Jenom umělé zasněžování v místních podmínkách nepotřebují. Z vrcholu kopce je nádherný rozhled kolem dokola a prakticky na celé město ležící pod ním.

Nedaleko od města se nachází kosmodrom na vypouštění menších vědeckých raket a s jeho působením je svázána i jediná místní univerzita. Za jejím areálem jsme s Markem prošli hezkou lesní trasou na další, byť již nižší kopec s vyhlídkou do okolí. Cestou jsme sbírali borůvky i brusinky a krásné houby, aby Marek doplnil své zásoby na zimu. Bohužel jsme již dost spěchali a navíc začalo pršet, takže jsme se moc nezdržovali a bez zbytečného otálení se vrátili domů.

Čekala nás totiž ještě významné akce. Ali nás pozvala na večeři do místní restaurace na sobí maso. Takovej trochu McDonald, ale místo unifikovaných karbanátků v housce nabízeli originální jídla ze sobího masa. No moc nám chutnalo a všichni jsme odcházeli spokojení a s plným břichem.

Při večerní procházce jsme viděli Kirunu s jejím dolem i z jiné strany, a navíc za tmy. Opět moc pěkné. A opět, jako všude ve Švédsku, skoro absolutní pořádek - žádné odpadky nebo jiný neřád. Nepochopitelné.

Cesta domů

Ráno jsem se už jenom zabalil, nasnídal a Mára mě odvezl na letiště. Opět nastal malý zmatek při odbavení, když se personálu letiště nelíbil můj batoh. Musel jsem jej trochu upravit a maličko přebalit, ale s Márovou pomocí jsme to zvládli za chvilku.

Cesta domů letadlem pak už byla skoro bez komplikací. Pouze jsem letěl místo přes Curych přes Helsinky a v Praze jsem se nedočkal batohu. Ale změnu trasy jsem vlastně ani nijak nepocítil. Aerolinky vše dokonale zařídily a batoh mi přivezl kurýr domů hned druhý den. Zato se mi povedlo pro první dva úseky cesty si vyměnit místo u okýnka a kochat se po celou dobu letu pěknými a zajímavými výhledy.

Stálo to za to!

No a co více říct? Byla to z mého pohledu parádní akce, pro mě velmi nevšední a výjimečná. Jak se mi líbila, je zbytečné znovu popisovat. Všechno je popsané výše. Po svém dědovi jsem zdědil takový zvyk, těžko říct, jestli dobrý nebo špatný, všechno si aspoň trochu spočítat. Takže na závěr jen tolik - kolik mě tyhle všechny výjimečné zážitky stály? Letenky, ostatní doprava, jedna noc v hotelu a útrata na místě dohromady činily cca 17 000 Kč. No paráda!

Marku a Ali, díky moc za vše!!!